Malta - skrytý poklad Středozemního moře

Od té doby jsem se sem chtěla pořád vracet a objevovat další a další sektory. Kdo by si pomyslel, že budu mít nakonec takové štěstí, že se sem přestěhuju a budu součástí party nejsilnějších lezců na ostrově. Po dvou letech na Maltě jsem to stále nestihla objevit všechno – na ostrově je víc než 25 lezeckých sektorů. Ať už jsi začátečník, nebo pokročilý lezec, maltézské skály tě na nějakou dobu zabaví. Na ostrově je přes 2000 cest – od DWS přes sportovky, vícedélky, až to tradko a bouldery. Místňáci navíc chystají aktualizovaného průvodce, což není vůbec jednoduché, protože lokálové vrtají nové cesty skoro každý měsíc.

Pokud na ostrově strávíš nějakou dobu, tak určitě časem potkáš Jeffa – místní ikonu, která je součástí maltézské lezecké komunity téměř od jejího začátku. Jeffrey je jeden z nejzkušenějších a zároveň nejmilejších lidí, které jsem kdy potkala. Vždycky jsem ráda poslouchala historky z úplných začátků lezení na Maltě, takže jsem využila příležitosti a trochu jsem ho vyzpovídala. Jak to všechno bylo, si můžeš přečíst níže. Věřím, že tě to nadchne a právě Malta bude tvým dalším lezeckým cílem! 

Ahoj, představ se nám prosím. Kdo jsi, kdy a proč jsi začal lézt? 

Jmenuji se Jeffrey Camilleri, narodil jsem se na Maltě a k lezení jsem se dostal víceméně proto, že mi moc nešly ostatní sporty, které jsem zkoušel. Než jsem ale opravdu pochopil, o čem lezení je, trvalo to několik let. Informace jsem sbíral postupně, skrz různé události a náhody. Nebyly tu žádné lezecké obchody, žádný internet a nikdo z mých přátel ani nevěděl, že by se na Maltě dalo lézt. Pro teenagera tak nebylo vůbec jednoduché získat dostatek informací, aby vůbec mohl začít. Jsem si jistý, že první impulz přišel díky jedné knize, kterou jsem náhodou objevil v místní knihovně. Knihy Master of Rock (John Gill) a Face climbing (John Long) byly přesně to, co jsem hledal. Okamžitě jsem tomu propadl a byl jsem odhodlaný zjistit, jak se lezení věnovat. 

Jednou si můj bratr při grilování s kamarády všiml lan visících z převisu. Okamžitě jsem to šel prozkoumat. První výzva byla přede mnou, chybělo už jen sehnat nějaké vybavení a parťáka na jištění. Naštěstí se do téhle bláznivé výpravy zapojil i můj táta, takže zbývalo jen vyřešit vybavení. Po několikerém přečtení knihy jsem měl dost informací na to, abych si vyrobil vlastní sedák – z použitého dopravníkového pásu a měděné přezky, v pase ještě jištěný smyčkou z lana. Měkké lodní lano a gumové cvičky z tělocvičny doplnily moji první lezeckou výbavu. V roce 1998, když mi bylo kolem dvaceti let, se mi po dvanácti pokusech podařilo na top rope přelézt cestu Boxer (6c/7a).

Řekni mi víc o lezeckých začátcích na Maltě! 

Asi rok poté, co jsem lezl na top rope se svým domácím vybavením, jsem náhodou potkal dva zahraniční lezce v barevných legínách, jak lezou na top rope v Għar Lapsi. Zeptal jsem se jich, kde vzali vybavení a oni mě odkázali na obchod na Sicílii. V roce 1999 jsem objevil jeden outdoorový obchod, který prodával jednu značku lezeček a i nějaké opravdové lezecké vybavení. Postupně jsem zjistil, že lezení se tady věnují i další lidé. 

Trend byl lézt hlavně po vlastním jištění. Dát někam bolt bylo přípustné jen v opravdu těžkých místech. Místní výzvou byl tehdy vysoký útes nad mořem zvaný Continuation Wall a převisy na mém domovském sektoru, kde visely zanechané kusy lana a občas nějaký bolt po britských lezích. Dva britští lezci, kteří Maltu navštěvovali každý rok, mi ukázali, jak vrtat bolty a zároveň lézt po vlastním jištění. Od té chvíle už nebylo cesty zpět. Lézt po vlastním, výjimečně dát bolt v cruxu - to byla moje cesta po nějakou dobu. Velkou motivací pro mě byly i články v britském časopise On the Edge, který mi každý měsíc chodil poštou a pomáhal udržet nadšení i ve chvílích, kdy jsem ztrácel motivaci. Autorem nebyl nikdo jiný než silný lezec s maltézskými kořeny –  Stevie Haston. Nikdy moc neohlížel na normy ani zaběhnuté představy. (Stevie stále žije na Gozu a pořád děla nové cesty, kvůli pořádným odlezům občas autorka tohoto rozhovoru brečí – Amy). 

Hlavními sektory v té době byly mořské útesy jako Red Wall a Fomm ir-Riħ. Na hlavním ostrově se lezlo ve Wied Babu, Għar Lapsi, Victoria Lines a na Gozu v Mgarr ix-Xini. Obtížnosti E5 6a (asi 6c+ ve francouzské klasifikaci) a E6 6b (7b+) byly tehdejší místní maximum. Stevieho cesty, včetně prvních osmiček na Gozu, tak vznikaly většinou mimo pozornost – byly pro něj spíš tréninkem, když zrovna přijel navštívit rodinu na Gozu. O několik let později se na Maltě zrodila přelezená cesta Crossing (8a). Už předtím jsem do toho šíleného stropu věšel smyčky, abych ho mohl postupně prozkoumal. Moje tehdejší maximum bylo kolem 7b, takže navrtat tuhle vysněnou linii a ještě ji vylézt bylo dost odvážné. Pak se John Moulding rozhodl navrtat horní část. Musel se na Maltu několikrát vrátit, než se mu ji podařilo přelézt. 

Najednou jsme tu měli pár osmiček a docela dost cest kolem 7b, ale téměř žádné 7c. To se změnilo kolem roku 2010, když se během ekonomické krize na Maltu na čas přistěhovalo hodně Španělů za prací. Objev jeskyně Mellieħa a znovuobjevení dalších zapomenutých sektorů jako Irdum Irxaw (také nazývaný Mistra) nebo Smoothies Cave, spolu s obrovským nadšením Španělů, mým a několika dalších místních lezců, znamenaly, že jsme nenechali kámen na kameni. Udělala se spousta cest kolem 7c a řada lezců rychle zesílila. Dnes je na Maltě a Gozu přes 1000 sportovních cest, přelezené jsou i 8c a projekty sahají až k obtížnosti 9a/+. A pořád je tu obrovský nevyčerpaný potenciál v dalších směrech.

Kolik presek je dnes po Maltě a Gozu tvých? Kolik cest jsi navrtal? Máš nějakou nezapomenutelnou historku z vrtání?

Navrtal jsem kolem 140 cest. Ty kde jsem "jen" měnil jištění, nepočítám. S nimi by to bylo skoro dvě stě. Těžko říct, kolik presek jsem po ostrovech nechal. Všechny strmé stropy jich mají spoustu. V každé větší jeskyni jich bývá minimálně šest. Když vezmu Mellieħu, Għar Lapsi, Smoothies Cave, The Wave a ještě pár dalších sektorů, může jich tam být kolem tří set, a na Gozu možná dalších sto. 

Při jednom DWS session kolem Goza jsme objevili obrovský útes. Vrátili jsme se tam podívat, jestli by tam něco nešlo vymyslet. Když jsem slaňoval dolů, našel jsem lezitelné linky s perfektními policemi na štandy. Ostatní ale skončili na úplně hladké stěně a trvalo jim docela dlouho, než se dostali zpátky nahoru na útes.

Po několika návštěvách z toho nakonec vznikla krásná čtyřdélková vícedélka s názvem White Wings. Skvělá cesta, kterou můžu jen doporučit – má sice těžší začátek a postupně polevuje (7a+/b, 6c+, 5a a 5b).

Kdy jsi vydal prvního lezeckého průvodce?

První vydání průvodce Sport Climbing on Malta and Gozo vyšlo v roce 2013. Vydali jsme ho společně se Steviem Hastonem a Simonem Aldenem. Momentálně pracujeme na nové verzi, ale jde to pomalu. Je těžké držet krok, když téměř každý měsíc vznikají nové cesty.

Jaký je tvůj oblíbený sektor na Maltě? A oblíbená cesta?

Těžká otázka. Každý sektor má svoje pro a proti. Když je špatné počasí, tak jistota je Mellieha Cave. Když mám celý den, rád jedu do Mgarr ix-Xini na Gozu. A když mám po práci jen pár hodin, zajdu s čelovkou do The Wave. 

Moje nejoblíbenější cesta je moje první 8a – The Crossing. Linie vede skrz největší strop v největší jeskyni v Għar Lapsi. Působivá cesta z počátku 90. let.

Kde jsi ještě během své lezecké kariéry lezl? Máš nějaké oblíbené místo? Jaká je tvoje vysněná destinace?

Lezl jsem hlavně v Evropě, většinou ve Španělsku. Taky v Jižní Americe, v Yosemitech a v několika okolních oblastech jako Red Rocks nebo Joshua Tree. Můžu říct, že většina oblastí ve Španělsku a na Sardinii patří mezi moje oblíbené. Vysněná destinace je určitě Rocklands v Jižní Africe, ale ani Malta a Gozo nemají o exotické linie nouzi. Jen čekají, až je někdo objeví a přeleze.

Potkáváš na Maltě hodně zahraničních lezců? Je jich víc než místních? A kam bys je poslal – na Gozo nebo na Maltu?

Poměr místních a zahraničních lezců je zhruba vyrovnaný, i když někdy mají v těch nejpopulárnějších sektorech navrch právě cizinci. Každý, kdo přijede lézt, by měl vědět, že nejlepší kvalita lezení v kolmém profilu je na Gozu. Sektory jako Mgarr ix-Xini nabízejí téměř všechny představitelné styly lezení v okruhu pěti minut chůze. (Je to tak! Xini má přes 100 cest a se Steviem jich do konce roku určitě ještě pár přibude – Amy). 

Na druhou stranu Malta nabízí skvělé lezení v převislých jeskyních a stropech po tufech a kapsách. Většina z nich má výhled na Středozemní moře a opravdu dechberoucí scenérie. 

Kdo hledá technické lezení a práci nohama, měl by prozkoumat cesty na Gozu. Kdo má radši velké chyty, převisy a kolena v dírách, měl by zamířit do jeskyní na Maltě – a pokud mu ani to nebude stačit, může sestoupit do Underworldu na Gozu. (Berte jen to nejnutnější! Nejdřív se slaňuje a cestou zpět musíte s věcmi vylézt 6a – Amy).

Co si myslíš o budoucnosti lezení na Maltě? Jak vidíš budoucnost tohoto sportu ve své zemi?

S více než 1000 sportovními cestami, snadným přístupem ke kvalitním DWS liniím v létě a velkým potenciálem, to do budoucna vypadá rozhodně nadějně. Malta během několika let nabídne i lezení v devátém obtížnostním stupni. Co se týče nové generace, to je mnohem složitější otázka. Lezení na Maltě zatím není příliš známé. Zatímco ve většině evropských zemí je několik lezeckých stěn a nějaká historie, na Maltě se první bouldrovka otevřela teprve před pár lety. Doufejme, že v blízké budoucnosti bude lezení stále populárnější a že děti nezůstanou jen na stěnách.

Bylo radost poslouchat tvoje příběhy o začátcích maltézské lezecké scény a děkuji ti za nekonečnou trpělivost a čas, který jsi věnoval odpovídání na moje nikdy nekončící otázky.

Poznámka autorky: Malta je sice malá a pro většinu lezců asi není top destinací, ale věřte mi, stojí za to jí dát šanci. Najdete tu cesty od 4a až po 8c, technické kolmé lezení i převislé výzvy. Ať už lezete jakoukoli obtížnost, vítáni jsou u nás všichni. Stačí se v neděli zastavit v Mellieha Cave a je dost pravděpodobné, že si odvezete pár nových přátel.

Velké díky patří Iñigovi Taylorovi a Suhailu Kakporimu za poskytnuté fotografie.