Sardinské prváčování

Lezení se věnuju už kolem dvaceti let a pořád mě baví ve všech jeho podobách. Nejsem čistokrevný boulderista, spíš mě to táhne ke sportovnímu lezení. Řídím se tím, co mě zrovna v danou chvíli motivuje – žiju tím, co přichází.

NA LEZENÍ MÁM NEJRADŠI TU RADOST, KTEROU U NĚJ ZAŽÍVÁM, ALE TAKY CHUŤ OBJEVOVAT NĚCO NOVÉHO.

Na severu Sardinie jsem třeba objevil nové boulderové sektory, jako je Luogosanto. Na Monte Ortobene jsem zase oživil staré bouldery, které za ta léta zarostly mechem a skoro se na ně zapomnělo.

Letos mě z ničeho nic přitáhla Roccadoria. Vrátil jsem se tam a najednou jsem uviděl něco, co mi dřív úplně unikalo. Místa, kolem kterých jsem roky chodil – stejně jako spousta dalších lezců – a nikdy by mě nenapadlo, že právě tady můžou vést nové linie. Něco se ve mně pohnulo, změnil se pohled… a najednou z toho vzniklo pár opravdu zajímavých cest. Ty linie nejsou jednoduché a o to víc mě to bavilo – jsou technické, silové a vizuálně krásné.

NIKDY MĚ NEBAVILO SÁZET JEDNU CESTU ZA DRUHOU. VŽDY MĚ TO MUSÍ NĚČÍM ZAUJMOUT.

Na Sardinii jsem navrtal několik cest – třeba vůbec první 8a na ostrově, na žule na Monte Ortobene u Nuora. Největší radost mám z cesty „Si sgradì chi può“ (7c) v Cala Gonone a ze své nejnovější cesty „Il mostro di Loch Ness“ (8a+) v Roccadorii u Monteleone.

Prváče jsem bral a beru vždycky maximálně vážně. Je to způsob, jak můžu něco vrátit komunitě, která mi toho hodně dala. Pokaždé mě inspiruje něco jiného - někdy je to třicetimetrová linka, jindy jen nějaký kvak – hlavní je, že mi to dává smysl. Na čem ale vždycky striktně trvám, je maximální respekt ke skále. 

Nikdy jsem se do toho nenutil. Věřím, že nejlepší věci vznikají tehdy, když tě něco opravdu baví a děláš to s láskou. A právě ta chuť a nadšení je to, co mě pořád žene dál.