Musíš to chtít dělat a zároveň si dovolit , že můžeš být úspěšný a že můžeš lézt takto těžký cesty...

Vojto, něco na úvod: prozraď o sobě, kdo jsi, kým jsi a jaký jsi člověk ve své holé podstatě?

Asi nikoho nepřekvapí, že rád sportuju. Obecně v životě i v lezení hledám výzvy a rád překonávám sám sebe. Miluju stavy, kdy jsem plně přítomnej a soustředím se pouze na danej okamžik. Většinou mi tohle přináší sport a taky moje práce – stavění lezeckých cest a boulderů.

Jak tvá osobnost ovlivňuje mentální nastavení a rozhodnutí „být úspěšný a dovolit si lézt těžké cesty“?

Jsem hodně cílevědomej a když něco dělám, tak to chci dělat nejlíp, jak dokážu. Nikdy jsem v lezení ani tréninku nemusel nijak trpět pro to, abych splnil, co si stanovím, protože mi vždycky dávalo tak nějak smysl to dělat...

Přijde mi, že lidi mají občas pocit, že musíš hrozně moc obětovat, abys něčeho dosáhnul. Sice když se na to díváš z venčí, tak to tak mnohdy vypadá, ale pokud tě to baví a dává ti to smysl, tak to takhle prostě necítíš. Dalo by se říct, že to „nikde nedře“ a děje se to úplně samo. I přesto, že třeba v rámci procesu přelézání těžkých cest, to někdy nejde úplně plynule a hladce…naopak tam to zase dře právě dost často! :D Ale to už je součást celého toho procesu…

Jaký je rozdíl mezi 9a lezci a absolutní elitou, co lezou cesty o klasifikaci 9b až 9c?

Určitá míra talentu spojená s neomezeným množstvím času na trénink a projektování těch danejch cest. Já si třeba dokážu představit, že bych lezl 9b, ale už by mě to stálo tolik času strávenýho v jedný cestě, která by navíc byla pravděpodobně někde daleko od domova, že už se mi to vlastně ani dělat nechce. Pokud je to tvoje práce a seš „full time atlet“, tak si to můžeš dovolit.

Jak na tebe působí vnější faktory jako očekávání okolí a lezecké komunity? Vytváříš si v těžkých cestách tlak sám na sebe nebo naopak vůbec?

Obecně nemám s tlakem žádný problém. Už dávno jsem si vysvětlil, že to dělám pro ten proces, který mě naplňuje a ne pro výsledek. Ta cesta tam bude i zítra a je hezký mít důvod vrátit se někam za nevylezeným projektem (usmívá se)

Máš nějaké osobní a specifické rituály před ostrým pokusem?

Dost často mám studené ruce, takže si je nahřívám nad vařičem, klidně i několikrát opakovaně po sobě a čekám, dokud ruce nemají rozumnou teplotu. Pak ještě funguje zakroužit pažemi a vehnat tak krev do konečků prstů. Když je cesta vytrvalostní, tak si občas dávám dechová cvičení, jedno či dvě kola Wim Hofa chvilku před pokusem.

Během „rest days“ si cestu procházím a vizualizuju v leže na zemi a snažím se tím imitovat jednotlivý lezecký pohyby, vnímat dech i pocity jako při budoucím přelezu. Lezu tu cestu v hlavě se vším všudy a dokonce se u toho zadejchám, nateče mi, apod. Cítím se přesně tak, jako když tu cestu pak reálně lezu…

Tvůj osvědčený způsob, jak se udržovat v lezecké formě, když máš omezené množství času?

Trénovat maximální sílu, takže velká intenzita a krátký výkon, pak dlouhá pauza. MoonBoard, Kilter Board, spray wall a pak taky campus plus síla prstů na desce. No a hlavně limitní bouldering, tzn. co nejtěžší kroky na samotné hranici silových možností. Mně osobně na trénink vytrvalosti i silový vytrvalosti nezbývá vůbec čas, takže se to snažím dohánět alespoň takhle a pak to nějak rozlízt na skalách.

Když se dostanu k tréninku 2-3x za týden, tak jediný, co dává smysl, je jít na campus nebo na moon, abych udržel výbušnost a sílu prstů...

Trénink 3x týdně: campus, spray wall, hang-board nebo Moon? Co zvolit a z čeho nejvíce těžit?

Vždycky záleží na tvý lezecký úrovni a na tom, čeho chceš dosáhnout. V 90 % případů bude fungovat lezení samo o sobě, které se bude svou povahou, co nejvíc podobat tomu v čem chceš být dobrej, ale je to komplikovaný a bylo by to na delší samostatné povídání…

Jakou máš životosprávu a jak ovlivňuje tvoji sportovní a lezeckou výkonnost?

Snažím se jíst nějak rozumně zdravě a hlídám si hlavně dostatek bílkovin. Snídám ovesné vločky s řeckým jogurtem a pak jím hodně vajíček a občas taky maso, ale snažím se ho jíst méně a upřednostňovat pouze kvalitní zdroje. Jinak jím strašně moc sladkýho (koláčky, dortíky), bez toho už bych asi nepřežil, ale mám to štěstí, že si to díky svému velkému energetickému výdeji (jak v práci, tak ve všem ostatním co dělám) můžu dovolit.

Taky piju hodně kávy, což bych řekl, že velmi pozitivně ovlivňuje to, jak funguju. Kafe piju tak nějak celý den, dokud mě ještě čeká nějaká fyzická aktivit! (směje se) Piju ho hlavně kvůli obsahu kofeinu a výhradně bez mlíka a cukru, ale rád si dám i dobrý filtr v kavárně. Většinou jich vypiju tak jedno až pět za den. 

Co ti u lezení chybí a co postrádáš ve srovnání třeba se skatem nebo snowboardem?

Už moc neumím lézt „jen tak pro radost“. Všechno je to u mě totiž hodně orientovaný na výkon. To sice neznamená, že by mě to nebavilo, ale prostě je tam skoro vždy záměr něčeho dosáhnout.

Když si jdu zaskejtovat, tak to je jen o tom, že mě to baví a tam to končí. Musí tam být nějaká rovnováha a nedá se říct, co je pro mě víc. Samozřejmě, že mě baví lézt těžký věci, ale už to není jen to čisté potěšení z pohybu, ale spíše celý ten proces je samostatná výzva.

Jaký je luky kameraman a jak se vám společně pracovalo?

Haha, Luky je skvělej! A hlavně má oko pro hezký lezecký záběry! Doufám, že tohle není poslední věc, co jsme spolu dělali. Těším se na další!

Díky moc za rozhovor, Vojto!

"Jak se lezou 9áčka" je dokumentární snímek o druhém nejlepším českém skalním lezci – Vojtovi Trojanovi, který má na svém kontě již více jak deset cest o klasifikaci francouzského 9a. Jaké je pro Vojtu lézt cesty na své maximální možné hranici? Kde bere motivaci? Jak trénuje? Jaké jsou jeho další cíle?

Tohle vše najdeš v půlhodinovém dokumentu, který se většinu času odehrává ve španělském Margalefu, ale zavítáš také i do Vojtova rodného Liberce nebo do německé světové známé Frankenjury, kde Vojta vylezl legendární cestu Action Directe (fr. 9a) od Wolfganga Gülicha.

Spolu s Vojtou a kameramanem Lukym Černým nakoukneš do proslulé španělské oblasti Margalef, kde Vojta zkouší cestu „El Viva in HD“ 8c+/9a, o které sám říká, že je to „mega-dobrá linka“ a jedna z nejlepších cest, co kdy v životě lezl! Dozvíš se, proč si tuto linii Vojta vybral a také jak jsou „čísla důležitá“ a co pro něj lezecká klasifikace znamená. Jestli má větší radost z vylezené cesty o vyšším obtížnostním stupni nebo mu na tom zase v až tolik nezáleží…

Další linka, kterou shlédneš, je cesta „El Potro“ 8c+ v sektoru El Laboratori opět ve španělském Margalefu. Zavítáš však i do nedávného historie a do německé sportovní oblasti Frankenjura, kde Vojta v říjnu roku 2022 „házel maglajz do rybníka“ a zkoušel legendární cestu Action Directe rovněž o obtížnosti 9a.

cesta, co nelezeš pro číslo, ale proto, protože je dobrá...

Můžeš se těšit i na Vojtovy úvahy o tom „jak být úspěšný“ a jaké to je „mentálně si dovolit lézt těžké cesty“. Ve filmu se dozvíš i o Vojtově životní cestě a jeho lezecké historii, která směřovala až k vylezení těchto dosud jeho nejtěžších linek.

Kolik má těch 9áček na svém kontě? Kolik lidí v Česku má tuto lezeckou obtížnost přelezenou? Jak na tom Vojta stojí v porovnání se světovou lezeckou špičkou?

V závěru dokumentu se přemístíš i do Vojtova rodného města a na Vojtovu domácí tréninkovou stěnu BoulderPoint, kde působí jako stavěč, ale také si tady občas sám rád zatrénuje. Čeká tě Vojtův trénink na campusu, ale pak se ještě přesuneš do dědovy „Garáže“. Místo, kde kluci měsíc makali, vyházeli všechen bordel a vytvořili si vlastní skvělé tréninkové zázemí aka „boulderovku“.

Tak kde natrénovat na 9áčka? V profi-lezeckém gymu nebo v garáži u dědy? Jak přistupovat k tréninku, když nemáš zrovna moc času? Lepší drtit campus a MoonBoard nebo viset na liště? Tohle vše a mnohem víc čekej v tomto výborném lezeckém a filmařském počinu!

Pro ty, co vydrží až do samotného konce, čeká bonus v podobě hlubších otázek. Jak se Vojta vyrovnává s neúspěchem? Co je důležitější: fyzická nebo mentální připravenost při přelezu těžkých cest? A samozřejmě i Vojtovy vize, plány a cíle do budoucna: pošle tam 9béčko nebo snad i 9b+? Na to už koukni sám!