Jak jsme vrtali prváč v západní stěně Jungfrau

 „Pokud to není prvovýstup, tak to není pořádné horolezectví“. Tento názor alpských průzkumníků 19. století si Matěj Svojtka, Ondra Tůma a Jáchym Srb evidentně vzali k srdci a tak se místo opakování velkých klasik pustili do vlastní nové cesty. V západní stěně Jungfrau si během letošního srpna užili 10 dnů velehorského dobrodružství a nechali po sobě 300 metrovou linii Oat Flake Madness s navrhovanou klasifikací 7c+. Přečtěte si podrobnosti v rozhovoru s Matějem Svojtkou.

Gratuluju k pěknému alpskému prvovýstupu, upřesníš prosím přesnou lokalitu stěny, ve které vede?

Pěkně děkuju. Stěna se nachází v Bernských Alpách v rozlehlém masivu čtyřtisícovky Jungfrau, konkrétně v její západní stěně, kde vede na jakýsi před-před vrchol zvaný Rotbrätt.

Odhaduju, že kdyby člověk z vršku spustil lano, bude se houpat dobrých padesát metrů od stěny

Kdo z vás tří přišel na s nápadem na tuhle linku a jak jste se o této stěně dozvěděli?

Celý podnik inicioval Jáchym, na místě ale předtím nikdo z nás nebyl. Myslím, že jsme tuhle poměrně estetickou stěnu už okukovali z naproti přes údolí ležící sportovní oblasti Gimmelwald (tu mimochodem musím každému doporučit), kterou jsme před lety společně navštívili. Dalším impulsem byl nepochybně článek na Emontaně o přelezu cesty Silberrücken 8a+ vedoucí právě v západní stěně. Z něj vyplynulo, že v celé půl kilometru široké stěně vedou pouze dvě cesty, což je v Alpách poměrně neobvyklé. Jáchym začal komunikovat s místním prvovýstupcem, legendárním Rogerem Schälim, který nám potvrdil, že existuje potenciál pro další prvovýstupy.

Jakou jste předem odhadovali obtížnost, než jste do toho nastoupili?

První dojmy nebyly úplně nadšené, protože se nám možné linky jevily skoro až nereálně, určitě jako osmičkové lezení. Skála totiž není moc bohatá na chyty a zhruba v polovině stěny začne prudce nabíhat do převisu. Odhaduju, že kdyby člověk z vršku spustil lano, bude se houpat dobrých padesát metrů od stěny. Byli jsme celkem bezradní, kterou linku vybrat, dvě hodiny jsme chodili zprava doleva a mohli si vykroutit hlavy, až jí nakonec určil los.

To je dost svérázný způsob výběru. Jak jste losovali a zkusíte někdy i linky, které nevyhrály, vypadaly lezitelně?

Popravdě řečeno jsem taky nikdy předtím takovou nejistotu ohledně volby linky neměl. Váhali jsme mezi dvěma směry a nad každým visel velký otazník. Přitom nakonec ta obtížnost není až tak extrémní, takže buď jsme měli štěstí, nebo spíš nemáme ten nejlepší odhad. Los proběhl tradiční formou tahání kamínků naslepo, což s Ondrou praktikujeme vlastně od té doby, co lezeme – hlavně hrajeme o to, kdo prostoupí nějakou nepříjemnou délku.

V horizontu příštích pár let bych se určitě chtěl pustit do dalších vícedélkových prvovýstupů, ale spíš mě teď láká žula s větší možností přirozeného jištění, kde je lepší poměr mezi lezením a vrtáním a víc to odsýpá.

Jak daleko jste museli dotáhnout materiál a vybavení a co všechno jste s sebou brali?

Transport materiálu byla určitě ta temná strana celé akce. Nejtěžší položky tvořila kompletní kovárna, sto nýtů, dvě stě metrů fixů a jídlo na deset dní. Asi půl hodiny po tom, co jsme vyrazili z parkoviště, jsme hořce usoudili, že jsme tak strašně naložení, že nemáme šanci v nějakém rozumném čase dorazit do bivaku. Část materiálu jsme proto po cestě schovali a Jáchym obětavě provedl dodatečnou vynášku druhý den. Celkově nám přístup „na těžko“ do bivaku trval osm hodin, dorazili jsme absolutně zruinovaní okolo půlnoci. Zpětně jsme se dozvěděli, že lokálové to mají samozřejmě zmáknuté jinak. Zmiňovaný prvovýstupce Roger jezdí zubačkou do stanice Jungfraujoch ve výšce 3500 m n. m a odtud pod stěnu přilétne na křídle.

Na jaké chatě jste měli základnu? Vypadá to na nějaký malý bivak, který jste měli jen sami pro sebe.

V sedle vzdáleném od stěny cca 20 minut se nachází romantická malá bivakovací chata Silbernhornhütte, která je kompletně vybavená včetně nádobí, kamen a postelí s peřinami. Musím říct, že ta kombinace odlehlosti a zároveň komfortního zázemí byla perfektní. Plus výhledy na Eiger a překrásné západy slunce. Škoda, že jsme tam byli jenom tři kluci. Za celých deset dní nás poctil návštěvou jenom jeden horský vůdce s klientkou, místní truhlář a dva turisti.

Největší dřina je to psychicky, vrtání je totální adrenalinová šleha a po pár navrtaných nýtech v lámavé skále má prostě člověk nervy v kýblu

Byl pro tebe první prváč, který jsi v Alpách dělal? Co na tom byla největší zábava a co největší dřina?

Ano, předtím jsem se účastnil vícedélkových prvýstupů v Pyrenejích, Jordánsku a Mexiku, v Alpách nikdy. Radostné pocity se u těchto podniků u mě většinou příliš neodvíjejí od samotného lezení, protože toho je relativně málo – pokud se podaří navrtat za den dvě délky, je to úspěch. Spíš je hřejivý pocit, že člověk tvoří něco trvalého a většího, radost dělá, když se daří postupovat nahoru a rozplývají se pochyby, jestli to vůbec půjde. Hezké taky je, že je to týmová práce a člověk má radost z postupu parťáků, i když třeba zrovna ten den neleze. 

Největší dřina je to psychicky, vrtání je totální adrenalinová šleha a po pár navrtaných nýtech v lámavé skále má prostě člověk nervy v kýblu, ale musí pokračovat, aby se za ten den něco stihlo. Do toho často v nevhodných momentech přicházejí křeče rukou, čemuž je téměř nemožné se vyvarovat a situaci to rozhodně neulehčuje.

Dostali jste se během lezení do slepé uličky a museli jste vymýšlet alternativní linii?

Naštěstí ne, sledovali jsme ty největší slabiny stěny a tak stejně nešlo utíkat do žádného lehčího terénu. Ale stejně až do předposlední délky nebylo úplně jednoznačné, jestli nás nějaké nelezitelné místo nezastaví. Tenhle styl je ve finále daleko napínavější a zábavnější, než si linie proslaňovávat a navrtávat štandy z vrchu, jako to evidentně dělají Švýcaři.

Ten bílý kamenolom uprostřed už jste vyčistili, nebo tam čeká nervy drásající lezení i na ostatní?

To nejhorší už bylo odklizeno a vyčištěno, ale chtělo by si to tam trochu pohrát s páčidlem a odstranit i nějaké větší bloky – lednice. Každopádně v tuhle chvíli je cesta v lezitelném stavu.

Mohl bys prosím popsat jednotlivé délky? Jaký je to styl lezení a jaká je jejich předpokládaná obtížnost.

Má zhruba 300 metrů a devět délek. První třetina je průměrně kvalitní kolmé vápno do obtížnosti 7a+. Prostřední část je nejpřevislejší s nejméně kvalitní bílou skálou. Obtížnost odhadujeme na 7c+, ale hlavní problém bude vytrvalost, takže s konečnou platností řekne až RP přelez. Skála je členitá, ale téměř bez pozitivních chytů, všechno bere divně do boku, nebo je to oblé. Vrchní partie naopak člověka odmění lehce převislou oranžovo-šedou skálou s množstvím perfektních lišt, ne nepodobnou třeba slavné Siuraně.

Do cesty jste osadili 60 nýtů, na přelez tedy stačí 12 presek a pro sichr jedna sada friendů?

Přesně tak, bohužel skála nenabízí moc možností vlastního jištění, takže jsme friendy použili okrajově na dojištění asi tří délek. Štandy jsou komplet připravené a cesta se slaňuje přímo její linií.

Proč jste vybrali název Oat Flake Madness?

Špatné počasí nás několikrát uvěznilo na celé dny v bivakovací chatě, přičemž během takových dní člověk rád zahání dlouhou chvíli m.j. jezením zásob, které nám ke konci pobytu začaly kriticky docházet. Jediné, čeho jsme měli dostatek, byly právě ovesné vločky, které jsme měli nakonec k snídani, obědu i večeři. Ještě teď je nemůžu vidět.

Vyrazíte na RP přelez ještě letos?

Kvůli počasí se nám podařilo cestu dovrtat na vrchol až úplně poslední možný den, než jsme museli sejít dolů a přidat RP je samozřejmě nutnost. Já jsem nicméně po návratu naskočil do neúprosného kola diplomek a státnic, které mám až koncem září, takže se obávám, že tou dobou už bude na Jungfrau po sezóně. Tak doufám, že se toho chopí kluci! Ale v nejhorším do příštího roku cesta nikam neuteče.