Patrick Daberto o čisté vášni k lezení

Když jsem začal chodit na boulderovku ve Val di Fassa, znal Patricka Daberta úplně každý. Jednou jsme se náhodou potkali při bouldrování, dali se do řeči a já zjistil, že zrovna on navrtal několik cest v oblasti, kam jsem pravidelně jezdil bušit během zimy. Bylo jasné, že se s ním musím poznat blíž. 

Sešli jsme se během chladného odpoledne na jeho domácí stěně, kterou vybudoval ve staré rodinné stodole, kde jsme mezi bouldery a vytrvalostními kolečky trochu pokecali.

Takže Patricku, kdo vlastně jsi a čím se živíš? 

Ahoj, jmenuju se Patrick Daberto, narodil jsem se a vyrostl tady ve Val di Fassa a žiju v Canazei. V běžném životě dělám cukráře, ale jsem i horský vůdce. A samozřejmě taky lezec a prvovýstupce. 

Ve Val di Fassa tě zná snad každý a většina lezců lezla nebo alespoň zkoušela některou z tvých cest. Považuješ se víc za lezce nebo za autora cest? 

Rozhodně za lezce. I když jsem s obojím začal víceméně ve stejnou dobu, vidím se víc jako lezec než jako autor cest – a v poslední době to platí dvojnásob. Ve Val di Fassa jsem sice osadil zhruba stovku cest, ale moje největší vášeň je pořád samotné lezení. Lezu už přes pětatřicet let a v podstatě jsem nikdy nepřestal.

Páni, tolik let na skále. Závodil jsi taky? 

S lezením jsem začal ve dvanácti nebo třinácti a svoje první 8a jsem poslal v šestnácti. Shodou okolností to byla cesta, kterou jsem si sám navrtal (pozn. tehdy bylo 8c považováno za absolutní světovou špičku). Pak jsem začal závodit a podařilo se mi urvat i pár pódiových umístění. Závodil jsem na různých italských pohárech i na mistrovství světa. V Itálii jsem vyhrál mládežnický pohár i pohár v Roveretu a na Sardinii bral 3. místo v lezení na obtížnost. 

Jak si po tolika letech udržuješ motivaci k tréninku a lezení? 

Odpověď je jednoduchá: jde o čistou vášeň a lásku k lezení. Když tě to prostě baví, je to ta pravá inspirace. Nejde o obtížnost. Čísla lezeš hlavně sám pro sebe, nemá to žádnou skutečnou hodnotu. 

NEJVĚTŠÍ VÝZVOU JE PŘEKONÁVAT SEBE SAMA, NE OSTATNÍ.

Jaká je tvoje nejtěžší přelezená cesta? A máš teď nějaký rozdělaný projekt? 

Moje maximum je 8c+ a několik dalších těžkých osmicéček. Momentálně mám rozdělaný skvělý projekt v oblasti La Locia. Je to super dlouhá cesta, asi padesátimetrová lajna, takže na ni poctivě trénuji a už čekám na jaro. Právě v La Locii teď trávím většinu času, je tam spousta těžkých a kvalitních linek. Skvělé místo na jaro a podzim, a navíc tam na tebe neprší.  

Nedávno jsme se potkali ve Schiavaneis, jedné z historických oblastí ve Val di Fassa. Můžeš ji trochu představit? 

Ano, Schiavaneis je zdejší legenda. Spousta z nás tam začínala lézt a kdyby tahle skála neexistovala, kdo ví, jestli bych u lezení vůbec vydržel. Má více než pětatřicetiletou historii a patří mezi první sportovní oblastí, které tu vznikly. Dodnes tam najdeš místa, kde jsou vidět staré cesty osazené expanzními nýty pro technické lezení ze 60. let. Schiavaneis znají všichni - turisti tam v létě chodí na sviště a treky, lezci kvůli skalám. Tuhle stěnu prostě nepřehlédneš. Dnes už není tak populární jako dřív, protože máme v okolí obrovský výběr dalších oblastí. Pro nás to ale byly roky ta pravá tréninková stěna. Dodnes si pamatuju, jak jsem tam jezdil na motorce nebo na tříkolce Ape - typická Itálie, ne? 

Schiavaneis je trochu kontroverzní kvůli vysekaným chytům. Jak se na to díváš dnes? 

Pravdou je, že hlavní převislá stěna by bez vysekaných chytů byla úplně nelezitelná. Ty cesty by jednoduše nevznikly. Dnes už se na podobné zásahy do skály díváme jinak a lezecká etika se za ta léta výrazně posunula. Kdyby šlo o oblast typu Arco nebo Margalef, kde máš stovky přirozených linií, řekl bych, že je to špatně a zbytečné. Jenže tady to tehdy bylo buď tohle, nebo nic. Jsem přesvědčený, že bez Schiavaneis bych nebyl lezcem, jakým jsem dnes. V té době nebylo moc na výběr a těch pár malých skal v okolí bylo tak jako tak v té či oné míře nasekaných. Souhlasím ale s tím, že některé věci mohly být provedeny citlivěji. Byli jsme mladí, zapálení a tehdy jsme to prostě líp neuměli.

Jaká byla první cesta, kterou jsi tady navrtal? 

Jmenuje se Supergrimp za 8a a zároveň to bylo moje první přelezené 8a vůbec. Inspiroval mě k ní lezecký výjezd do Francie a byla to fakt síla. Vrtal jsem ji s bráchou Stefanem Bonellem. Na stejné stěně jsme později vytvořili také cesty C'è chi dice no a Il buono e il cattivo, obě za 8a+. 

Která z tvých cest je podle tebe ta vůbec nejlepší na lezení? 

Ty bláho, těžká otázka. Za zmínku určitě stojí jedna na Sass Darbacia - je to patnáctimetrový traverz, ze kterého se pak nastupuje přímo nahoru a ten v tobě fakt zanechá stopu. Jmenuje se „Karma“. Hrozně pyšný jsem také na vícedélkovou cestu El Barranchio s obtížností 8a, kterou jsem sám navrtal a udělal jsem první volný přelez. Je trochu odvážnější, ale neuvěřitelně krásná. Jmenuje se „El Barranchio“, má 7 délek a zhruba 150 metrů. Název pochází z místního dialektu pro kleč (barranchiez), která roste podél cesty a docela nám to vrtání komplikovala. Pořád ještě čeká na první opakování. 

Na co z těch let vzpomínáš nejraději? 

Na cesty, do kterých investuješ čas, energii i kus sebe. Nejdřív je navrtáš, pak v nich bojuješ a nakonec je přelezeš. Na dobu, kdy jsem závodil, všechen ten trénink… a samozřejmě skvělé dny s kamarády pod skálou, když jsme v tom všichni společně hrozně bušili. 

Rozhodně lezte s lidmi, kterým stoprocentně věříte. A při slaňování si pokaždé udělejte uzel na konci lana.

Teď jedna těžší otázka. Dolomity jsou součástí světového dědictví UNESCO a každoročně sem míří davy turistů. Jak to vnímáš jako místní? 

Je to těžké, někdy už je toho vážně moc. Je smutné vidět, jak se dneska všechno točí jenom kolem peněz. Podle mě je tu už moc betonu, moc hotelů a zároveň hrozně mále respektu k horám a přírodě. Samozřejmě, je to nádherné místo a lidé ho chtějí poznávat, ale musíme najít lepší způsob, jak vše skloubit a zachovat čisté životní prostředí. 

Lezecká turistika je tu běžnou součástí života, v ní problém nevidím. My lezci jsme většinou ohleduplní a k těmhle místům máme respekt. Každý z nás by ale měl udělat něco pro to, aby tyhle nádherné hory zůstaly krásné i pro další generace (a prosím vás, sbírejte po sobě na skalách svoje tejpky). 

Které oblasti bys doporučil někomu, kdo si chce zalézt ve Val di Fassa? 

Určitě Laste, to je v téhle oblasti klasika. Jestli lezeš v Laste, tak už prostě víš, do čeho jdeš. Pak San Niccolò s jedinečnou atmosférou, ale rozhodně nečekejte shovívavou prázdninovou klasifikaci. A nakonec La Locia - poctivý dolomit, kde to většinou začíná mírným rajbasem a nahoře se láme do převisu. Jsou tam velkolepé dlouhé cesty až do 50 metrů, které prověří vytrvalost, sílu i schopnost odpočívat v těžkých pasážích. 

Patricku, moc děkuji za tvůj čas. A teď už zpátky bušit na boulderovku a tahat za chyty!