Pískařská sezóna začíná!

Představ si, že před nějakými 100 miliony let byla celá střední Evropa pod vodou, přesněji řečeno pod hladinou mělkého křídového moře. Na dně moře se postupně usazovaly písečné sedimenty a když pak hladina vody ustoupila, přišly na řadu eroze a zvětrávání, které zformovaly majestátní pískovcové věže. Nutno říci, že geologické procesy i nadále pokračují, což má za následek, že se skály v průběhu času stále mění. 

Pro lezce to znamená, že je každý pískovcový útvar jiný svou pevností i stabilitou, přičemž jsou rozdíly mezi tvrdou kompaktní skálou a solivým měkkým pískovcem mnohdy markantní. Právě tyto rozdíly jsou pak jedním z hlavních faktorů předurčujících, jak moc velká dřina to na písku bude tentokrát.

Historie lezení na pískovcové masivy sahá až do starověku. Lidé zkrátka už tehdy vyhledávali výzvy a možnosti dostat se výš, a tak např. v oblasti Labských pískovců dodnes nalezneme pozůstatky skalních hradišť z doby bronzové. 

Chceme-li mluvit o organizovaném lezení jakožto sportu, hledejme jeho počátky na přelomu 19. a 20. století minulého tisíciletí. Ač se na našem písku zprvu angažovali hlavně němečtí lezci, Češi na sebe nenechali dlouho čekat. Příkladem může být skalácký prvovýstup Karla Čabelky, jenž spolu s kamarády vystoupil roku 1932 vež Anebo. Že se tehdy lezlo v bačkorách a s konopnými lany je z pohledu dnešního lezce takřka nepředstavitelné. Protože lezecké linky vznikaly postupně a klasifikace se lišily jak v průběhu času, tak v jednotlivých oblastech, je dodnes víc než číslo obtížnosti důležitější to, kdo, kdy a kde prvovýstup provedl. 

Pískovec je snadné nenávratně poškodit, a tak pro lezce platí vcelku striktní pravidla, řekněme jakýsi kodex, jehož plné znění publikoval i ČHS. Za zmínku určitě stojí zákaz lezení na mokré skále, používání kovových jistících prostředků (čoky, friendy, ...), používání magnézia (s výjimkou nových a těžkých cest), lezení mimo vymezenou sezónu nebo ničení skály třením lana. 

Za minimálně kontroverzní lze považovat i užívání textilních vklíněnců UFO, jež jsou sice šetrnou vymožeností dnešní doby, avšak dle mnohých lezců degradují danou lezeckou obtížnost. Zajímavá je též diskuze nad opakovaným lezením týž cest stále dokola. V reakci na tento problém populárek proběhla v minulosti např. akce „Adršpašský hnusák“, jejímž cílem bylo zpopularizovat méně lezené cesty.

Důležité je mít na paměti také to, že každá oblast, ne-li podoblast či sektor, má jinou provozní dobu. V některých pískovcových oblastech se dá lézt celoročně, ty ostatní otvírají ve třech vlnách - 1. dubna, 1. května a 1. července. 

Všechna omezení, která se týkají času, hnízdění nebo dokonce i závad najdeš v databázi skal ČHS. Datábaze je dostupná i jako mobilní aplikace. 

Začněme variabilitou jistících pomůcek. Fixní jištění tradičně představují hluboko zanořené kovové kruhy, s nimiž se ovšem mnohdy šetřilo tak, že odlezy čítají až desítky metrů, pokud tedy není celá cesta rovnou po vlastním. K dojištění je třeba užívat pouze textilní materiály. Na výběr jsou smyce různých délek i vyhotovení, uzlíky z různých průměrů lanovic nebo bambuláky - speciálně umotaná a dotažená koule z lana, která tvarem připomíná bambuli (německy "kinderkopf"). 

Pro omezené možnosti jištění jsou pak akceptovány rozličné dobývací techniky, jako je stavění či přeskoky. V neposlední řadě je důležité zorientovat se v pískařském názvosloví a osvojit si všechny ty rajbasy, voštiny, kyzy, komíny, hadinky, hodinky, žáby a tutové eurožáby.

Pojďme si na závěr shrnout výše zmíněná specifika lezení na písku a pochopme, že se lezec ocitá v psychicky náročné situaci kdykoli je zmítán souhrou následujících faktorů:

- nevyzpytatelná pevnost skály

- minimum fixního jištění či přímo jeho absence

- dlouhé odlezy s rizikem variabilních pádů (na podlahu, do komínu atd.)

- ne vždy spolehlivé možnosti vlastního dojištění

- nemožnost dojištění železem

- nemožnost použít magnézium

Pak nezbývá, než sebrat notnou dávku odvahy a navzdory strachu věřit, že to i tentokrát dobře dopadne. Útěchou nám může být, že se každá z pískařských lokalit honosí svými hospůdkami, které dají rychle zapomenout na trápení a navodí vzpomínkový optimismus, s nímž budeš líčit své úspěchy i těm, kteří se na ně neptali.

A samotnou motivací ti vlastně může být jen to, že můžeš. Skalní velikáni tu zatím stojí, ale jednou z nich bude zase jenom sypký písek. A kdo by si nechtěl ke svým lezeckým úspěchům připsat zvučná jména věží, jako jsou Kobyla, Starostová nebo Kapelník? Takže navzdory strachu, se vší úctou a respektem, hurá na ně!