Edita Vopatová a její „Citová investice“ v Tisé

Na tenhle Editin dosud nejtěžší počin na písku se s námi můžeš dneska podívat i ty v záběrech Lukyho Černého, který stojí mimo jiné za kanálem HighLife. Těšit se můžeš nejen na zajímavé lezení, ale taky na krásné scenérie Tiských skal a Editin pohled na to, jaké to je lézt doma a jak se vlastně k lezení na pískovcových masivech a věžích dostala.

Cestu s názvem „Citová investice“ najdeš v Tisé, konkrétně ve Velkých stěnách na Tunelové věži. Cesta vede nalevo od další velmi populární linie „Evženova Amerika“ s obtížností Xa. Začíná a nastupuje se přímo z velké díry „tunelu“, následně se leze spárou přibližně tři metry nahoru a pak už traverzuješ doprava ke kruhu. Dále už vzhůru přímou linií přes tři kruhy a malé chytky, kde se v závěru opět napojíš do posledního kruhu „Evženovy Ameriky“ a tou pokračuješ na samotný vrchol věže.

Edita: „Kolem cesty Citová investice chodím v Tisé už řadu let. S respektem jsem k ní vždy vzhlížela a říkala si, že jednou, až přijde ten správný čas, tak se do ní pustím. Před lety jsem ji prolézala a přišlo mi to jako dost velké sousto. Takže jsem to nechala uležet. Jenže čas nemilosrdně letí…

Letošní jaro jsem na písek jezdit nestíhala, takže jsem si říkala, že mít projekt za barákem, na který si můžu kdykoliv „narychlo“ odskočit, se tentokrát úplně nabízí! Bez očekávání jsem se do cesty pustila!“

„Citovka“, jak Edita sama říká, pochází z dílny dvojice Václav „Šatavis“ Šatava ml. a J. Havel. Cesta byla vytvořena v roce 1999 a svého prvního RP přelezu se dočkala pod prsty R. Štefánka. Podle autorů cest se jedná o tu vůbec nejkrásnější cestu v Tisé a zároveň také nejtěžší cestu, kterou Edita dosud na písku vylezla!
 

Naši trávili svůj veškerý volný čas ve skalách a byli tam šťastní, a když tam byli šťastní oni, tak já jsem tam pak byla taky šťastná…

Zahřát a rozlézt se na boulderovce, pak přímo vyrazit do skal do akce a ostrého pokusu! Protože v cestě už příliš nespočneš! Leze se po hodně malých chytech v mírném převisu a čekají tě tam jak boulderové kroky, tak i velmi dlouhé nátahy, stejně tak technické pasáže a vymýšlení toho „správného programu“. Nejedná se o cestu s jedním těžkým krokem, ale naopak o dlouhou vytrvalostní linku s třemi bouldery, kdy je nejtěžší vydržet a v závěru cesty pak zvládnout pobrat a udržet všechny lišty!

Celou dobu jsem si myslela, že padat budu v boulderu s brutus rozpažkou, ale v prvním ostrém pokusu jsem vyhučela až za boulderem nad třetím kruhem kvůli vytrvalosti.

Můžeš ohodnotit obtížnost všech tří bouldrových sekvencí v této cestě?

Obtížnosti příliš nedokážu určit. Každopádně mi přišlo, že obtížnost boulderů gradovala. Nebyly nijak extra těžké, ale obtížnost cesty se spíše odvíjela od toho, aby lezec v boulderech vydržel.

Na všech českých pískovcových skalách nesmíš opomenout ani velmi důležitou, nyní již více jak 100letou tradici lezení na pískovci, kdy je zapotřebí chovat se obzvlášť obezřetně k těmto mnohdy velmi měkkým a zranitelným nádherným skalním útvarům. 

Za zmínku stojí bezpochyby tvoření cest stylem „zespoda nahoru“, kdy prvovýstupce přijde pod věž, nakouká si potencionální linii a se vším potřebným vybavením se pustí do přelézání cesty a osazování jištění během svého výstupu. To vše samozřejmě bez předchozího nacvičování a bez znalostí o tom, co ho nahoře v cestě vůbec čeká!

Jak ses cítila nahoře na věži těsně po vylezení této tvé dosud nejtěžší cesty na písku?

Cítila jsem pocit vítězství a spokojenosti. Chvilku jsem se kochala pohledem po okolní krásné přírodě a říkala si, že ta snaha za takové krásné momenty prostě stojí. Po chvilce rozjímání jsem musela valit dolů, protože jsem pospíchala ke kamarádům na návštěvu a nechtěla jsem přijít příliš pozdě. Odpoledne jsem to u nich rovnou oslavila!

Další nádhernou tradicí je zápis do vrcholové knihy, kterou nalezneš na většině pískovcových věží. Lezec se decentně zapíše svým jménem nebo přezdívkou společně s datem svého výstupu a názvem vylezené cesty. 

Můžeš se tím podívat krátce do historie a vrátit se v čase o mnoho let dozadu. Zjistit, kdo všechno byl na věži před tebou, stejně tak, kdy byla věž vylezena nebo kdy byla konkrétní linie zdolána. No a třeba tam stejně jako Edita někde najdeš také svůj podpis z dětství, když jsi byl(a) na věži v dávných dobách se svými rodiči.

Říká se, že Ostrov a Tisá jsou magickým místem. V čem je podle tebe tato magie a genius loci?

Je pravda, že tato místa mají své kouzlo. Je to krásná podívaná na pískovcové věže všelijakých tvarů, děr a otvorů ve smíšeném lese plném borůvčí a kapradin. Jen samotná procházka ve skalách je jako balzám pro duši. Samozřejmě záleží na ročním období. V létě je tady dost turistů, takže zase takový klid tu není, ale po zbytek roku tu člověk může opravdu zažít božský klid za doprovodu ptačího zpěvu. Ale i v létě se tady dá zašít do odlehlejších míst, kde kýžený klid přeci jen najdeš... (usmívá se)