Dana Ivanovová
talentovaná slovenská lezkyně, fotografka, skialpinistka
CO O SOBĚ ŘÍKÁ?
Pocházím z Bratislavy a k lezení jsem se dostala víceméně náhodou, ale velmi rychle se z něj stalo místo, kde člověk dokáže vypnout hlavu a soustředit se jen na přítomný okamžik. A myslím, že právě proto mě drží dodnes.
Kromě lezení mám ráda pohyb obecně, přírodu, dobrou kávu a chvíle s lidmi, vedle kterých člověk nemusí nic předstírat. Lezení mi za poslední roky dalo hlavně hodně trpělivosti a naučilo mě, že ne všechno musí být dokonalé, aby to mělo hodnotu.
Můj největší lezecký úspěch asi není konkrétní přelez ani nějaké číslo. Spíš jsou to okamžiky, kdy jsem se dokázala nevzdat ani ve chvílích, kdy jsem sama sobě úplně nevěřila.
LEZECKÝ ROZSTŘEL
- Poctivá rozvička, nebo se rozcvičuješ lezením? Dlouhá rozcvička svalů, kloubů, šlach a nastartování fyziologických procesů.
- Káva, nebo matcha? Káva. Bez rozmýšlení.
- Lezení v tichu, nebo s hudbou? Nejradši mám, když je kolem slyšet jen les, vítr a typický klid skal. To je ten nejlepší soundtrack k lezení.
- Shyby, nebo vis? Vis. To alespoň vypadá jako relax.
- Oblíbený snack ve skalách? Něco, co se nerozteče v batohu. A samozřejmě káva.
- Lano, nebo boulder? Srdcem i hlavou lano.
- Sama, nebo s partou? Malá skupina fajn lidí je ideál.
- Statika, nebo dynamika? Statika...pokud není dynamo nutné. 😀
5 OTÁZEK PRO DANU
1. Jaký největší f**k up se ti při lezení stal?
Jednou v zimě ve Vysokých Tatrách si si můj spolulezec při přechodu hřebene zlomil cepín, urval kus skály, vyrval jištění a spadl přímo do štandu. Mně se při sestupu na druhém cepínu povoli šroubek a stal se nepoužitelným. Museli jsme bivakovat ve sněhové vánici, ale nad ránem přišla velká obleva a začalo pršet, aby to potom všechno zmrzlo. Stejně jako my.
Byl to extrémně náročný den, který mi zůstává v paměti jako přípomínka toho, že hory mají své vlastní plány.
2. Kdyby sis mohla vybrat kohokoliv z historie nebo součastnosti, s kým bys vyrazila do skal a proč?
Ze současnosti bych si vybrala svého partnera Petra, protože je to člověk, kterému naprosto důvěřuji jak v pohybu, tak v rozhodování ve stěně i mimo ni. Lezení s ním je pro mě přirozené, klidné a zároveň motivující.
3. Jaká je tvoje vysněná cesta?
Žádnou takovou nemám. Pro mě je lezení často víc o pocitu než o obtížnosti.
4. Co máš nejradši na tom být součástí Rafiki týmu?
To, že to není jen o výkonech. Je tam komunita, podpora a lidé, kteří lezou proto, že je to opravdu baví. A to je dnes docela vzácné.
5. Jakou radu bys dala lezcům všech úrovní?
Neporovnávej se neustále s ostatními. Každý má své vlastní tempo, své vlastní pády i svá malá vítězství. A někdy je největším pokrokem právě to, že se nevzdáš ani v období, kdy se ti nedaří podle představ.
